Srpen 2009

Pejsek, co za sebou tahá svůj ocásek po zemi

29. srpna 2009 v 12:54 | Burynka |  • Tajemství
Nevím kdo jsem. Nevím kde jsem. Nevím proč jsem. Kámo, nech mi práska.

Voda ve džbánku je křišťálově čistá a bublinky v ní prozářené ranním sluncem vypadají jako tisíce drobných nadějí. Po svěží letní trávě pobíhá něco jako koroptev a vydává to divný zvuky. Kromě toho ujetýho ptáka jde široko daleko slyšet jen šustění korun stromů a občas štěkající psi. Z květin ve váze
upadl okvětní lístek přímo do mísy s ovocem.

Je to prokletí? Hustí tady do mě, jak je všechno báječný a pohodový a pak vylezu ven a budu úplně naivní a bezzbraná! Už se nechci třepat strachy v posteli a ptát se "Necháš mi tu plís ze dvě cíčka?". Není to vůbec dobrý. Vím to. Mrtvé ruce hladí mrtvé nohy. Je to jen tělo. Nějaké tělo. I když moje. Vím.

Všechno je tady světlý a zářivý, mám večerku a vlastního kontrolora. Heh... Musím jít. Uvařím si kafe, zapálím darované cigárko a vezmu svého psa na procházku. Vždyť je venku tak krásně a uhozený pták, který mě tak trochu děsil, je už fuč.
A můj mozek je už tak trochu zdegenerován.

Hvězdička na pružince a srdíčko z plexiskla

2. srpna 2009 v 12:51 | Burynka |  • Tajemství
Ach... nadechla jsem se až do úplně nejzazšího koutku plic. Měla jsem pootevřená ústa a projelo mnou vzrušení. Jakoby mi "někdo" poklepal třemi prsty po zádech. První ukazováčkem, pak prostředníčkem a nakonec prsteníčkem. Velice něžně a příjemně, ale dostatečně silně, aby mi tělem projela elektřina. Přesně tak, jak to s oblibou dělával on. Přivřela jsem víčka, těžce sevřela suché rty a užívala si naděje, že se mi vrátil. Možná se mi na tváři vykouzlila a drobná slzička. Srdce mi bušilo rychle, jako psy běžící za plyšovým králíčkem. Bála jsem se otočit. Co když jsem se jen šikovně dotkla nějakého neuklizeného předmětu? Či hůř, co když to byl pouze výplod mé fantazmagorické kebule?